Není to tak dávno, co se v Moskvě konala přednáška slavného rakouského psychoterapeuta Alfrieda Lengleho. „RG“ zveřejňuje svou zkrácenou verzi.
Téma osamělosti zná asi každý z nás. Osamělost je pocit, který nás provází v našem vývoji. Je to součást cesty k nalezení sebe sama. A vede to k tomu, že si začneme více vážit vztahů.
Zkušenost osamělosti
Samota je velmi bolestivá. To je ten druh pocitu, před kterým chceme utéct, a děláme to tak, že nás něco rozptyluje. Pomáhá nám sledování televizních pořadů a filmů, počítač, mobilní telefon, cestování, alkohol, práce. To vše pomáhá zbavit se nepříjemného pocitu. Protože v osamění zažíváme, že jsme znovu vrženi zpět do sebe. V osamění jsem jen sám se sebou. jsem hozen. V okolí nikdo není. Nejsem ve vztahu, nemám s kým mluvit. Osamělost je zkušenost, že nejste ve vztahu. Tento pocit může být zvláště akutní při touze po něčem. Pokud někoho milujete, toužíte po oddělení od něj. Chybí mi můj milovaný, cítím se s ním spojený, ale nevidím ho. Moje srdce je vedle něj a bez něj nebo bez ní je mé srdce do jisté míry ztraceno.
Podobný pocit můžeme zažít i s nostalgií, když toužíme po našich rodných místech. Zažil jsem velmi silnou touhu po svých rodných místech, když jsem byl jako dítě ve věku 11-12 let na internátu. Doma bylo teplo a příjemně, měl jsem tam vztahy, měl jsem tam kamarády a byl jsem na internátu daleko od domova. Nebyl jsem doma celý měsíc. Připadal jsem si jako v cizím světě. Svět byl studený a já se cítil ztracený. Celou tu dobu jsem myslel na to, co se děje doma, co dělali moji příbuzní: teď vstali, teď večeří, teď se rodina sešla u stolu. A neustále mě bolelo, protože jsem byl oddělen od té části života, kde jsem obvykle zažíval teplo, kde jsem měl pocit, že jsem součástí tohoto světa. Cítil jsem se neuvěřitelně sám.
V práci se můžeme cítit osamělí, pokud jsme konfrontováni s nějakými požadavky, pokud existují projekty, ke kterým jsme ještě nedospěli. Kde se kvůli nim cítíme nejistě a pokud nás zároveň nikdo nepodporuje. Pak se cítíme sami. Pokud vím, že vše závisí jen na mně, může se objevit strach, který bude samotu doprovázet. Je to strach, že budu slabý, že se budu cítit provinile, že to nezvládnu.
Ještě horší je, pokud k šikaně dochází v zaměstnání. Pak budu mít pocit, že jsem tomu vydán na milost a nemilost, jsem na okraji společnosti a už nejsem její součástí.
Samota je velmi velké téma ve stáří, ve stáří. A v dětství. Děti, které se nepotkávají, děti, které jsou ponechány samy, pokud jsou rodiče zaneprázdněni něčím jiným, se mohou cítit ve své osamělosti bezmocné. Samota děti traumatizuje, protože v samotě nejsou schopny rozvíjet své Já, zastavují se ve vývoji. Dochází k zakřivení vývoje dítěte, pokud prožívá dlouhé chvíle samoty. Na druhou stranu není tak špatné, když dítě stráví pár hodin o samotě, protože to je pro něj impuls k rozvoji. Prostě jaká je realita.
Ve stáří už osamělost není traumatickým faktorem a nebrání vývoji – ale zatěžuje. Může způsobit deprese, paranoidní pocity, poruchy spánku, psychosomatické potíže a pseudodemenci. Stává se, že pseudo-demence je mlčením člověka z osamělosti. Dříve měl rodinu, desítky let pracoval, byl mezi lidmi a teď sedí doma sám. Jeden z mých pacientů ve věku 85 let seděl sám doma. Být její lékař, aby nebyla úplně sama, koupil jsem jí kanára. Má živou bytost. Tento kanárek jí pomohl žít o pár let déle. Mluvila s ní každý den.
Pro většinu starších lidí je „utěšitelem“ televize. Ale TV je komunikace zaměřená pouze jedním směrem. A přece člověk alespoň slyší lidské hlasy. A v každém případě si může něco říct, i když to nikdo neuslyší. Myslím, že to není špatná forma překonání osamělosti, vytvoření jakéhosi mostu, protože to samotě ubírá na hraně. Ale samozřejmě je to náhražka, náhrada. Ve stáří může být samota velmi zdrcující. Zvláště pokud ztratil schopnost vidět nebo slyšet. Umím si představit, že v tomto státě musím pár let žít? Když jediné, co mě bude provázet, jsou bolesti zad nebo špatné trávení. Dokážeme si představit, jak bezmocní jsme v takových situacích. A zde skutečně vyvstává otázka hodnoty života.
Znám osamělost? Zeptáme-li se sami sebe: kdy jsem se naposledy cítil osamělý? Je osamělost nějak přítomna v mém životě? Možná se to skrývá za nějakým obchodním každodenním životem? Pokud mám být upřímný, pravděpodobně to najdu. Nebo zjistím, že byly chvíle, kdy jsem byl sám. Možná jsem ten pocit už dlouho neznal? Možná je mi to cizí? Nebo jiný pól: možná opravdu akutně trpím osamělostí? A to mě tak zaplavuje, že veškerá radost ve vztahu k životu prostě zmizela, že se nabízí otázka po smyslu života.
Osamělost mezi lidmi
Samotu mohu zažít nejen tehdy, když nemám vztahy s lidmi. Můžu se cítit osamělý během nějaké dovolené, na večírku, dokonce i na své vlastní narozeniny, ve škole, v práci, v rodině. Někdy jsou lidé poblíž, ale něco chybí. Nedochází k setkání, není dostatek intimity, nedochází k výměně názorů s jinou osobou. Vedeme povrchní rozhovory a já mám potřebu s člověkem mluvit doopravdy. Bavíme se o lyžování, o autech, ale nemluvíme o mně a tobě.
V mnoha rodinách je to jen o nějakém byznysu, kdo a co má nakupovat, kdo má vařit, ale naše vztahy, to, co nás trápí, mlčí. Cítím se pak sám a v rodině.
Pokud mě nikdo v rodině nevidí, zvláště pokud je to dítě, pak jsem osamělý. Ještě horší – jsem opuštěná, protože kolem jsou lidé, ale nezajímají mě, nedívají se mi do očí. Dívají se jen na to, jestli se mi ve škole daří a že nedělám nic špatného. A tak jsem vychován. Vyrůstám sám.
Totéž se děje v partnerstvích: jsme spolu 20 let, ale zároveň se cítíme osamělí. Sexuální vztah funguje, ale jsem ve vztahu? Mluví ten druhý o mně – nebo jen o tobě? Nebo jen uspokojit nějaké potřeby? Pokud si nenajdeme čas na to, abychom si spolu popovídali, jako když jsme byli zamilovaní, staneme se osamělými i v dobrých vztazích.
V každém vztahu jsou období, kdy je pociťována osamělost, protože vztah se vyvíjí více na křivce, prochází vzestupy a pády. Nemůžeme být neustále připraveni komunikovat s druhým, být neustále otevření druhému člověku. Jsme pohrouženi do sebe, zaneprázdněni svými problémy, pocity a na další nám nezbývá čas. Ale může se to stát právě tehdy, když to nejvíc potřebuje. V tuto chvíli nejsem pro druhého a ten se cítí sám, možná i opuštěný v nesnázích. Takové situace nastávají v každém vztahu. Ale vztahu to neškodí, když pak můžeme mluvit o našich různých stavech. A pak se zase najdeme. Někdy však tyto okamžiky zůstávají ranami, které dostáváme v průběhu života.
Samotu můžeme zažít nejen tehdy, když nejsme ve vztahu, ale i když jsme obklopeni lidmi. A zároveň se nemůžeme cítit osamělí, když tu nikdo není.
Abychom pochopili osamělost, zkusme se na člověka podívat hlouběji. Pak můžeme pochopit, proč se osamělost projevuje tolika různými způsoby.
Příčiny osamělosti
Člověk je bytost, která byla dána do světa. Hlavní myšlenka existenciální filozofie říká, že není možné být člověkem bez vztahu ke světu. Být člověkem v podstatě znamená být ve světě, být ve spojení s něčím nebo někým jiným. Bez spojení s jinakostí není možné být člověkem.
Tímto způsobem Heidegger definoval „být zde“ (existenci). Heidegger často používal slovo Dasein místo pojmu Osoba, aby ukázal, že nemohu být, pokud nejsem spojen s Tebou nebo s Ním. Být zde znamená být ve světě. Ve světě mé rodiny, ve světě mého města, ve světě mých představ a představ. To znamená, že být člověkem je základní korelace. Pokud v tomto vztahu něco nefunguje, pak nám něco chybí a můžeme se cítit osamělí.
Toto spojení je ale dvojí. Martin Buber mluvil o vztahu „Já-Ty“ a „Já-To“: Mám vztah k jinému člověku, stejnému jako já, a je to osobní vztah, nebo mám vztah k nějaké věci, k nějakému podnikání (např. „řídím auto“). To znamená, že vztahy mají vnější pól, ale mají také vnitřní pól. Potřebuji si poradit i sám se sebou, potřebuji nejen BÝT v tomto světě, ale musím být i JÁ. Máme korelaci venku a korelaci sami se sebou. Tato myšlenka může pomoci pochopit tři důvody, proč dochází k osamělosti.
Za prvé, osamělost je porušením, poruchou vztahů. V osamění se obáváme, že vztahy buď neexistují, nebo se vyvíjejí nesprávně. Vztahy s člověkem znamenají: S tímto člověkem jsem spojen svými pocity, chtěl bych zažít člověka ve svém pocitu. Chtěl bych cítit, co ho pohání a co cítí.
Zamysleme se nad vztahem s vaším dítětem. Chtěla bych cítit, jak dítě prožívá a žije svůj život. Ráda bych se na tom podílela, chtěla bych mu být nablízku – protože skrze blízkost mám pocit ze svého dítěte a jeho života.
Vztahy jsou z hlediska pocitů víc než příbuznost. Vztahy mají vždy začátek, ale vztahy nikdy nekončí. Vztahy jsou věčné. A dá se předpokládat, že vzhledem k tomu, že vždy zůstávám ve spojení s člověkem, se kterým mám nebo jsem měl vztah, nemohu být nikdy sám. Všechny vztahy, které jsem měl s jinými lidmi, se ve mně zachovaly. Potkám-li svou bývalou přítelkyni za 20 let na ulici, srdce mi začne bít rychleji – přece jen něco bylo a stále to ve mně je. Vše, co se ve vztahu děje, je zachráněno. A z toho můžu žít. Pokud jsem s někým zažil něco dobrého, pak je to zdroj štěstí v mém pozdějším životě. Myslím na svou matku, otce, se kterými jsem měl dobrý vztah – a cítím hřejivý pocit.
Pokud je však vztah špatný, pak si je nechci pamatovat, nechci se vracet do minulosti. Pak bych si přál, aby to nebyla pravda. Pak s tím ztrácím kontakt. Zdá se, že vztahy existují, ale ubližují mi – a já se odvracím. A když se odvrátím, pak vztah v tomto okamžiku už nežije. Proto se může stát, že se budu cítit osaměle, ačkoli mám nebo jsem měl vztah.
Existuje ještě jeden důvod, proč mohou vztahy způsobit pocity osamělosti. To, co jsme dosud popsali, je vnější pól vztahu. Ale existuje vnitřní vztah, vztah k sobě samému. Pokud se necítím sám sebou, pokud nemám pocity, pokud jsou tlumené, pak jsem sám se sebou. Pokud necítím své tělo, svůj dech, svou náladu, svou pohodu, svou únavu, svou radost, svou bolest – pokud toto všechno necítím, pak nejsem ve vztahu sám se sebou. Pak mi chybí zásadní, základní část života.
To se může stát, pokud jsem měl zkušenost, která bolela – pak se nechci obrátit na sebe. Pokud jsem byl uražen, zklamán, oklamán, pokud jsem byl zesměšňován, pak cítím bolest, když se otočím k sobě. A to je přirozený lidský reflex – odvrátit se od toho, co způsobuje bolest a utrpení. Popsali jsme to z hlediska vnějších vztahů, ale i ve vnitřních vztazích mohu od sebe odstoupit. A pak už se necítím sám sebou, už nejsem ve vztahu sám se sebou. Může mě to dovést tak daleko, že nebudu cítit své tělo. Své pocity budu cítit v tak malé míře, že budu mít psychosomatické poruchy. Vždy naznačují, že necítíte něco velmi důležitého. To je signál: neměli byste takto žít dál, cítit, co vás bolí, abyste to mohli zpracovat. Abys mohl truchlit, abys mohl odpouštět – jinak nebudeš svobodný. Migréna, žaludeční vředy, astma a další poruchy mi říkají: takto nepokračujte. Nejprve musíte udělat něco velmi důležitého.
Pokud ztratím vztah k sobě samému, pak už se nebudu cítit sám sebou. Nebo hůř, ani já s tebou nemůžu mít vztah.
Nemohu skutečně prožívat vztah s druhým, pokud nejsem schopen rezonance, pokud ve mně není žádný pohyb, protože city jsou příliš zraněné. Nebo proto, že jsem je vlastně nikdy neměl. Kdyby mě matka nikdy nevzala do náruče, kdyby na mě otec neměl čas, kdybych neměla skutečné přátele, pak mám „otupený“ svět pocitů – svět, který se nemohl rozvíjet. Pak jsou mé city ubohé a pak jsem vždy sám. Protože se necítím moc dobře (nebo se necítím vůbec). Proto jsou ve vztahu k druhému mé pocity také ploché. Toto je druhá úroveň vztahu, která vede k osamělosti.
Existuje ale i třetí rovina, která je nad vztahovou rovinou a která také kauzálně souvisí s osamělostí. Toto je úroveň setkání. Tato rovina je spojena s tím, že ve vztahu jsem já. Pokud ve vztahu můžeme prožívat bytí spolu a cítit blízkost druhého člověka, pak se díky já vnáší další aspekt, který „exploduje“ tuto příjemnou společnou bytost : se vší propojeností a vzájemnou snahou o setkání si uvědomujeme, že já jsem já, ty jsi ty, ale já nejsem ty. Ten rozdíl, který je neodstranitelný. Vyloučí se to například v symbiotickém vztahu, kdy se v tobě sám rozpustím. Ale pokud jsem já, pak je mezi námi hranice. Pak se trápím, že v zásadě zodpovídám jen sám za sebe, jsem sám se sebou.
Na tomto světě není druhý Alfried Lenglet. Každý z nás je jedinečný a jedinečný. To, jaká jsem, není nikde jinde jedinečná. A to je základ, který nás v tomto světě může potenciálně učinit osamělými.
Uzdravení z osamělosti
Co zde může pomoci? Ten druhý má stejné pocity, cítí se stejně. Pokud jsi to Ty, kdo se na mě obrátí, pomůže mi to přijmout samotu. Pokud se na mě ostatní lidé podívají mým směrem, pak mi tím dají vědět: „Vidím tě. Jsi tady.” A skutečně jsem zde, a nejen svými pocity – jsem zde jako Osoba.
Pokud mě například poslouchá jiný člověk, pak je namířen na mě. Nejde jen o to, že dochází k nějakému pohybu pocitů, ale že se mi někdo snaží porozumět. A on mi říká, že chápe, co si o tom myslí. Pokud se ostatní lidé zajímají o to, co dělám, pak vidím, že jsem tuto akci udělal, a to přitahuje pozornost jiné osoby. To znamená, že to vidím nejen já, ale i ostatní. A pak se to stane realitou. Pokud se na mě ostatní tak dívají, pak respektují hranice a odlišnosti. Pokud se cítím vidět, znamená to, že se mnou bylo zacházeno s respektem.
Pokud ostatní lidé udělají další krok a budou mě brát vážně, nechejte mi vlastní: „Ano, tenhle dort jsi upekl ty, ne já,“ pak se ke mně chovají férově. Pokud poslouchají mé komentáře, pokud řeknou: „To, co jste řekl, je důležité. Můžeš to vysvětlit dál?“ pak se ke mně tito lidé chovají férově. To je ještě vyšší úroveň než jen být viděn. Být viděn znamená, že mám respekt k hranici, nešlapu na tebe, neobcházím tě. Vrcholem toho všeho je uznání mé hodnoty. Pokud druhý řekne: „Líbí se mi to“; “Myslím, že je to důležité,” pak dostanu hodnotový soud od druhého. A tak zakořenila moje vlastní hodnota. Dokážu dostat nějakou kritiku, ale dává mi to jako osobě určitou výhodu. Pokud za mnou ostatní přijdou, nalaďte se na mě, nejsem sám.
Pokud se toto vše stane, když jsem dítě, pak si mohu budovat své Já Rozvoj Já je spojen se setkáváním se s druhými lidmi. Rodiče jsou lidé, kteří mě vidí, berou mě vážně a říkají mi, že si mě váží. A totéž pak může začít dělat dítě samo se sebou.
Musíme se to naučit. Můžeme se to naučit od druhých, ale nemůžeme to v sobě bez Tebe rozvíjet. Proto Martin Buber řekl, že se vedle Tebe stávám Já. Já získává schopnost zacházet se sebou samým – a pak se stejným způsobem chovat i k ostatním. Člověk, který setkání přežije, rozvine schopnosti, díky kterým se může setkat s ostatními.
Máme Osobu – toto je zdroj. Tento zdroj sám v nás začíná promlouvat, ale k tomu musí být slyšeno Já. To potřebuji Tebe, který mu bude naslouchat. Setkáním s tím druhým mohu jít sám k sobě. A při tom mám základní zkušenost, že jsem Osoba. Jsem sebevědomý, mám vnitřní život, Osoba ve mně mluví k mému Já a skrze Já mluví k Tobě a tak se vyjadřuje. Pokud žiji mimo toto zarovnání, pak jsem autentický, pak to skutečně jsem. A pak už nejsem sám.
