Pokud mu do úst skočily slané knedlíky Gogol Patsyuk zakysané smetanou, všichni ostatní měli bohužel méně štěstí. Někde, někde a na Donu však milují knedlíky stejně jako tento břichatý literární hrdina.
Tradice hádání knedlíků na Nový rok je v našem kraji i v sousední Kubáni stále živá. Na severu země, na východě a ve středu takový zvyk neexistuje a nikdy nebyl. Odkud se v naší oblasti vzal?
Jak dupeš, tak dupeš
Pro kozáky nebyly knedlíky jen pochoutkou. Od pradávna byly obecně považovány za posvátný pokrm a byly vždy vyřezávány při zvláštních příležitostech: na svatby, pohřby a narození dítěte, přičemž první vzorek odebrala žena, která právě porodila se slovy „Schob bula to je pravda, jako knedlík!“.
podle vedoucí vědecký pracovník Staročerkasské muzejní rezervace, autor knihy “Život, zvyky, rituály, svátky donských kozáků XNUMX. – počátek XNUMX. století” od Galiny Astapenkové, můžeme s jistotou říci, že již v XNUMX. století v těchto místech existovala tradice hádání na knedlíky.
– Obecně chodili od Vánoc, které byly spolu s Velikonocemi považovány za hlavní svátky roku, až do Tří králů. Vzhledem k tomu, že se pravoslavní postili až do 7. ledna, v době Vánoc se správně najedli, říká Galina. – Navíc se každá hostitelka snažila překonat svého souseda a předem připravila slavnostní menu. A na Štědrý den byly kozácké farmy, vesnice a vesnice zahaleny do kouře s vůní muffinů chřadnoucích v peci, uzvar – kompot ze sušeného ovoce, kutya a knedlíků, které byly předem formovány. S první hvězdou kolem dvorků začaly být děti štědré: „Ščedriku, dej mi knedlík. Prso ovesné kaše, kilce krávy. » S každým bylo zacházeno dosyta, nešetřilo se dary, protože se věřilo, že tímto způsobem je přemlouván sám osud. Ostatně doba byla považována za obtížnou.
Údajně v těchto dnech probíhalo skutečné hýření zlých duchů. Lidé věřili, že Bůh při oslavě narození svého syna dovolil i démonům, aby s ním sdíleli tento svátek a dovolil jim chodit po zemi. Čas rozhodně neztráceli. Čarodějnice spolu s čerty kradly z nebe měsíc a hvězdy a vůbec dělaly na lidech nejrůznější špinavosti. Ale zároveň by mohli pomoci v tak nečistém podnikání, jako je věštění, a na rok otevřít závoj budoucnosti. Strach mezi pokřtěnými a pověrčivými kozáky vystřídala zvědavost a touha zjistit, co se bude dít v následujících měsících. Proto řada věštění, včetně knedlíků, které byly pro tento případ speciálně vyřezány s překvapením a vařeny k večeři od 13. do 14. ledna.
Z večírku na svatbu
– Právě dnes řemeslnice vyřezávají nám známé knedlíky s bramborami a tvarohem. A kozácké ženy na Starý Nový rok si v minulosti vystačily s línými knedlíky – když se těsto i náplň zamíchají, prý se v bůčku ještě všechno promíchá, – vysvětluje šéfkuchař restaurace tradiční kuchyně Sergey Kutsenko. – A pro věštění to všelijak míchali a nebáli se těch koření, které slibují potíže.
Naopak věřili, že takto pokládají slámu a ten, kdo dostane třeba knedlíky na slano, bude celý rok opatrnější a pozornější. Proto byla sůl dána jako varování – k slzám, pepř – k hořkému smutku a mouka – k těžkým mukám. Ale byly tam nějaké veselé výplně! Cukr – pro sladký život, hrách – pro doplnění v rodině, ovčí vlna – pro bohatství a chytilo se zelí – manžel dostal manželku! Dnes do náplně prostě nic nedávají. A knoflíky – na novinku a těstoviny – na cestu do zahraničí a dokonce se sype káva – prý pro hektický společenský život, nebo jednodušeji na večírky.
Vezměte si více!
Je to úsměvné, ale kozáci by kávu ocenili i před sto a dvěma sty lety. Tento povzbuzující nápoj, stejně jako knedlíky, byl přivezen na Don téměř na konci 1812. století, kdy po vlastenecké válce v roce XNUMX zapustil kořeny ve středním Rusku. Ruští důstojníci si během pobytu ve Francii osvojili zvyk pít kávu a po návratu do vlasti se jí již nemohli vzdát. A do té doby se k němu většina chovala kvůli náboženským předsudkům s obavami.
Takže kozáci přijali knedlíky během odvetných nájezdů proti nevěřícím, nicméně v turecké kuchyni se tomuto pokrmu říkalo „Dush vara“. Ať je to jak chce, hlavní je, že se do sebe zamilovali a zakořenili v těchto končinách natolik, že tato láska je stále silná. Co si budeme povídat, dokonce si z ní dělají legraci, která se mimochodem hodí na slavnostní novoroční hostinu, kdy hostitelka u stolu říká: „Jezte, kmotru, knedlíky, nestyďte se!“. Přikývla: “Děkuji, má drahá, jsou velmi chutné, ale už jsem jich snědla pět.” A slyší jako odpověď: „Ne pět, ale všech osm! Kdo je počítá? Vezměte si více!
